Rozhovor s Marošem Kramárem

Populárního herce a moderátora Maroše Kramára asi není potřeba nijak zvlášť představovat. Snad nejpopulárnější slovenský herec v České republice poskytl rozhovor studentům Střední průmyslové školy stavební v Ostravě Tereze Neoralové a Janu Drastíkovi.

Dobrý den, pane Kramáre, dnes jste tu trochu inkognito?

Trošku. Máme tu dnes představení, zrovna v této budově. Hrál jsem tady už mnohokrát a chodím sem velmi rád hrát, protože v Ostravě je velmi dobré publikum. Vždy zde máme úžasnou odezvu. A dokonce mám bytové divadlo v Bratislavě a z Ostravy tam jezdí hrozně moc diváků. Vždycky jsem překvapený a ptám se: „Vy jste taky z Ostravy?“ A oni že ano, protože už nám v Ostravě doporučili tohle divadlo, tak jsme taky přijeli. Skoro na každém představení je někdo z Ostravy. U mě ve staromládeneckém bytě. Je to představení tak pro 30 lidí. A potom tady v Ostravě ještě znám Stodolní. Ale to asi všichni, kdo prošli Ostravou. (smích)

Dále jsme se chtěli zeptat, zda jste si to už u paní prezidentky „vyžehlil“?

Slyšel jsem, že se to pouští i tady v Čechách. Dokonce, že na Hradě to pouštějí pravidelně, aby se tam poučili. Nicméně máme úžasnou prezidentku, která má nadhled, je velmi příjemná, velmi rozumná a my jsme na ni hrdí. Tedy alespoň já a moji přátelé. I na Slovensku se najdou takoví, kteří ji nemají rádi, ale to je asi všude na celém světě. Nikdo není dokonalý a nikdo nemůže být oblíbený mezi všemi. Ale vy to tady máte taky všelijaké. Ale volíte si ho sami. (smích)

Známe vás všichni jako moderátora pořadu Zázraky přírody. Ukazujete moc pěkné fotografie a samozřejmě nesmím zapomenout na sympatické moderátory.

Děkuji. Budu pozdravovat Vladimíra. On je starosta Říčan. Je to dobrý starosta, dokonce Říčany byly vyhlášeny za nejlepší místo k žití v ČR. Je hodný a velice chytrý a taky je v Zázracích přírody za toho chytrého, protože umí líp číst. On všechno čte.

Podělil byste se s námi o nějakou perličku z natáčení?

Ježíš, tam je perliček. Zázrak je už to, že točení probíhá celých 10 let. Já jsem podepsal smlouvu na jeden rok, na 6 dílů, s tím, že více toho nebude. No a ono se to tak chytlo, že zrovna vyjde 78. díl. Dokonce bude i silvestrovský. Už samotné natáčení je pro mě zázrakem. Je tam spousta historek, protože na začátku všechny pokusy dělal Vladimír, ale on už vše umí, tak to nebylo moc vtipné. Proto mě tam začali zvát taky a já jsem tam přes srandu. On Vladimír rád vyhrává, takže ho vždycky nechám vyhrát. Lidi si potom myslí, že je šikovnější, ale to ne, oni mě platí za to, abych ho nechal vyhrát. Teď samozřejmě lžu. (smích)

Je tam hodně hezkých historek. Třeba v jedné nás pouštěli z Ještědu ze skokanského můstku. Nevím, jestli jste tam někdy byli, ale je to hrozně vysoko, to si nedovedete představit. V zimě nás tam vytáhli, dali tam tu lávku, já jsem si na to sedl, posunul se pod ni a naskytl se mi pohled do šílené jámy. Byl to pro mě hrozný pohled, protože nemám rád výšky. Na záda mi dali takovou šňůru, která nás měla na konci zastavit. Mně tam dali jen takové tenké lano, trochu jsem protestoval: „Vy jste se zbláznili. Co když se to utrhne?“ A oni mi říkali: „Nebojte, to udrží 400 kg.“ Nato jsem se zeptal: „A zkoušel to už někdo?“ A oni mi řekli: „Ne, ještě ne, vy budete první, ale nemusíte se bát.“ Tak jim říkám, že se bojím, aby tam dali ještě nějaké jisticí lano. Nejdřív mě přemlouvali, abych jel s jedním, ale nakonec tam dali ještě jedno lano. Když jsem pak byl v podřepu a začali mě spouštět dolů, říkal jsem si, že to není tak strašné, to vydržím. Pak už mě bolely nohy, tak jsem na ně zakřičel, aby mě spouštěli rychleji. Protože když na to nejste zvyklí, bolí to. Tak to jelo, jelo, jelo a v polovině se to zastavilo. Ale já jsem nevěděl proč. Vedle byla lanovka a lidé se tam vozili nahoru a dolů. Jak jsem tam tak visel v podřepu, začal jsem řvát na štáb, protože mně už hořely nohy, nedalo se posadit ani postavit. Strašně to bolelo! Pořád jsem řval, proč mě nepouštějí dolů. A lidé z té lanovky na mě křičeli: „Ustřihni se a leť!“ (smích) Potom, když mě spustili dolů, ptal jsem se, co se stalo. A oni řekli: „To druhé lano, co jsme navázali, bylo krátké. Tak jsme ho museli prodloužit.“ (smích) Nechali mě tak 5 minut stát! Takže takové různé věci se nám stávají.

Děkujeme za rozhovor.

Tereza Neoralová a Jan Drastík

Rozhovor přeložila Adéla Krupová

Posted in Fotosoutěž Ostrava.