Rozhovor s fotografem Peterem Konečným

Rozhovor s fotografem Peterem Konečným

Koncem letošního listopadu se nám podařil malý zázrak. Do Ostravy na vernisáž fotografií, kterou již deset let pořádá spolu se stavební průmyslovkou v Ostravě Asociace středoškolských klubů, přijel významný slovenský fotograf, hudebník a básník Peter Konečný. Co by fotograf se proslavil především tím, že nafotil oficiální fotografie pro kampaň slovenské prezidentky  Zuzany Čaputové. Věnuje se také charitativním projektům, jako např. Velcí herci malým dětem, Úsměv jako dar, či předsednictví v porotě naší fotosoutěže. Pana Konečného vyzpovídali studenti Střední průmyslové školy stavební v Ostravě Tereza Neoralová a Jan Drastík.

 

  1. Jaký používáte fotoaparát?

Momentálně mám nový fotoaparát CANON EOS 5D Mark III.  Ale hodně fotím i mobilem, dokonce i vystavuji fotografie, které jsou foceny mobilním telefonem.

  1. Od kolika let se věnujete focení?

Ne dlouho. Začal jsem sice fotit v období, kdy se používal analog a ještě nebyly digitální fotoaparáty, ale na digitál fotím asi 10 let. Ne dlouho…

  1. Fotil jste prezidentskou kampaň, co přesně to obnáší?

Nebylo to nic speciálního. Asi dvakrát jsme fotili ve studiu fotografie na billboardy, jinak jsme dělali většinou nějaké náladové snímky v různém prostředí. Já vždy dostal zadání, co bychom chtěli sdělit, případně jsem dostal ukázku z nějaké jiné, třeba zahraniční kampaně. Obvykle to bylo nějakých dvacet snímků, které mi měly, dejme tomu, přiblížit atmosféru, které chceme dosáhnout. Navíc Zuzana je krásná, takže se s ní fotilo velmi dobře.

  1. Máte nějaký vtipný zážitek z focení?

Jeden bych měl ze dne, kdy vznikly ty nejlepší fotografie Zuzany. Jel jsem fotit na motorce a cestou jsem neuvěřitelně zmokl. Fotili jsme tehdy na lodi, která byla celá ze železa, a já přijel totálně promočený. Boty, všechno, úplný bazén… (smích). Bylo léto, najednou déšť přestal a začalo šíleně pálit slunce. Já měl tehdy z toho focení úplně spálené nohy, protože na té ocelové podlaze to byla úplná katastrofa. Ale byly z toho nejhezčí fotky Zuzany, ty, které teď vystavuji.

  1. Ví se o vás, že jste hudebník, hrajete ještě s kapelami „Stará jedáleň“ a „Také oné“?

Ty kapely už hrají méně. Jinak, kdysi jsme účinkovali hodně tady v Ostravě v Parníku. Teď ale hraju spíš jazz, účinkuji v jazzovém orchestru a hraji víc na kontrabas. Ty jazzové kapely fungují tak, že lidi v nich cirkulují, hodně se střídají a není to tak nějak uzavřené.

  1. Ještě k předchozí otázce, vybavujete si, jak vznikly názvy těchto kapel?

„Stará jedáleň“ vznikla vlastně kdysi na pionýrském táboře, kde jsme dělali vedoucí. A v tom táboře byly dvě jídelny, stará a nová, a my vedoucí jsme pak večer chodili do té staré jídelny, kde se žúrovalo (žúr, žúrka = slovensky mejdan, pařba). No a jednou jsem klukům z kapely řekl, že „Stará jedáleň“ je dobrý název pro kapelu.

Druhá kapela vznikla vlastně tak trochu v Čechách, kam jsme jezdívali na jazzové dílny. Když jsme se pak jednou vraceli z takové dílny, založili jsme „Také oné“ anebo také Take one (z angličtiny), ale mnohem víc se používal ten slovenský název (oné = ve slovenštině něco neurčitého, těžce popsatelného). Existuje známá jazzová kapela Take Six nebo je velice známá skladba Take Five od Dave Brubecka – právě tady jsme se inspirovali a pojmenovali se takto, protože se nám líbilo, že se to dá číst i jako „také oné“.

  1. Co je vašemu srdci bližší focení, nebo hudba?

To je hodně těžká otázka. V hudbě už nemám takové ambice, že bych chtěl dosáhnout Severního pólu (smích). Ve fotografování už možná také ne, ale myslím, že v této oblasti jsem přece jenom výš, co se týče nějaké kvalitativní úrovně. Hudba už je spíš koníčkem, zábavou. Ale nemohu říct, že bych se víc věnoval focení. Například, v této chvíli jsem měl mít koncert s orchestrem, takže kdybych nebyl dnes tady, určitě jsem tam. Mám to štěstí, že to můžu střídat, ale neumím si vybrat, co je pro mě víc.

  1. Fotíte raději v ateliéru, nebo v přírodě?

Mám svůj vlastní, úplně nový ateliér, takže se jím teď hodně bavím, ale raději asi fotím s přirozeným světlem.

  1. Jakému projektu byste se chtěl nejraději věnovat?

Profesionální fotografii ve smyslu kampaní pro zákazníky beru víceméně jako práci. Nemám v tomto směru nějaké velké cíle, kterých bych chtěl dosáhnout, sám se totiž cítím být především portrétistou. Spíš než na profesionální fotografii se orientuji na tu uměleckou. A i když je momentálně vidět víc ta první, věnuji se v současnosti asi třem nebo čtyřem jiným projektům z té druhé oblasti. Prostě to tak střídám, jednou se věnuji tomu, podruhé zase tomu.

  1. Můžete nám prozradit něco o svých nových projektech?

Určitě. Pracuji teď na sérii aktů, kterou fotím takovým zvláštním způsobem přes podsvícené plátno. Dále připravujeme čtyři výstavy fotografií pořízených právě mobilním telefonem. Také mám otevřený projekt s názvem „Slováci“, ve kterém fotím lidi narozené na Slovensku, jejichž rodiči jsou například Vietnamci, Číňané nebo černoši. Je to vlastně takový sociální projekt, ve kterém se snažím zobrazit lidi, kteří se na Slovensku narodili, slovenština je jejich rodnou řečí, takže se i přes svůj původ už cítí být Slováky.

Věnuji se ještě fotografii typu Helmut Newton (fotograf, jenž se proslavil erotickými fotografiemi balancujícími na hraně provokace a precizní kompozice). Mám pocit, že každý fotograf by měl mít jistou rozeznatelnost, nezaměnitelný styl. Mně se třeba hodně líbí fotky z období 70. let, jehož představitelem byl právě Helmut Newton. Hodně se tehdy pracovalo s brilantní bílou a brilantní černou, a to mě fascinuje, takže se ve své studiové práci snažím k tomuto stylu přiblížit.

 

Děkujeme za rozhovor.

Tereza Neoralová a Jan Drastík

 

Rozhovor přeložila Ing. Andrea Ondrušová

Posted in Fotosoutěž Ostrava.